#SumavouproBator aneb Šumavská magistrála pro onko pacienty

Tenhle nápad přišel celkem spontánně. Hodně jsem běhala a každý rok jsem svoje odběhané kilometry vynásobila deseti a částku poslala na nějakou dobrou věc. Šlo to do doby, než jsem ze své výplaty začala posílat desítky tisíc, což z platu holky pracující v kanceláři nebyla už legrace. Hledala jsem, jak bych mohla svoje odběhané kilometry proměnit v částku, která by měla smysl a bylo prokazatelné, že je to na dobrou věc. Měla jsem čerstvou zkušenost z nemocničního oddělení, kde jsem musela podstoupit zákrok a poprvé jsem si sáhla do černějších myšlenek. Ten údiv, že člověk není nesmrtelný, a že občas vás nemoc postaví na start něčeho, s čím jste nikdy nepočítali. Začala jsem hledat dětské onkologické pacienty až jsem došla k neziskové organizaci BÁTOR Tábor. Nutno podotknout, že jsem odepsala několik neziskovek, ale nikdo nebyl té ochoty můj nápad podpořit, natož se podílet pouze administrativních prací. Celý projekt - náklady na něj jsem si hradila sama. Částku, kterou mi za odběhnuté kilometry poslali lidi, posílali přímo onko pacientům. BÁTOR fungoval skvěle a já si naplánovala, že okamžitě po propuštění z nemocnice (bavíme se tu o dvou dnech od operace) systém tréninků, a protože nejblíž srdci mi je Šumava, rozhodla jsem se, že pro podporu dětí přeběhnut Šumavskou magistrálu za dva dny. 144 km za 48 hodin self-support. Šla jsem do toho s heslem “odvaha mění sny na realitu”. Byla doba Covidu, nesmělo se ubytovávat a já jsem věděla, že bez teplé sprchy a postele to rozhodně nedám. Datum se několikrát posunulo a já byla víc připravená psychicky než fyzicky. Bylo to poprvé, kdy jsem měla běžet přes 100vku. Nakonec jsem sebou měla parťáka, kdyby náhodou, ať mě zachrání. Ráno jsem nacpala ultravestu jídlem a pitím a na předem smluvených místech jsem jen doplňovala vodu. Dne 21.května 2021 jsem vyběhla ze Svaté Máří. O tom, jak jsem potkávala divoká prasata, daňky, budila trampíky, o tom vám vyprávět nebudu. Ale byla to odvaha, vůbec se pustit, bloudit, vracet se na cestu a zkoušet všechny druhy počasí, které Šumava má. První den jsem běžela 100km, střídavě jsem byla šťastná, střídavě jsem plakala, zoufala si,.. ale myšlenka, že děti podpořím mě táhla kupředu. Často na Šumavě vzpomínám, že nejdelší z tras, jakou jsem kdy běžela, je trasa z Oblíku na Bučinu. Šumava v květnu začala mrazit a venku bylo počasí, že by psa ven nevyhnal. Domorodci na mě koukali jako na blázna. Byla jsem blázen. Podchladila jsem se, že mi byla zima i v sauně a u čekání na večeři jsem usnula v sedě u stolu. Počasí mi to ztížilo.

Druhý den nastala ta nejhorší část - vstát a jít dotáhnout svoji metu. Byl to ten nejhorší maraton, jaký jsem kdy běžela. Můj parťák jel na kole a já za nim bezmyšlenkovitě běžela. Nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem dosáhla cíle. Překonala jsem sama sebe, dotáhla částku, nohy mi drželi a emocí bylo, že jsem je vstřebávala několik měsíců. Poměrně často míjím na Šumavě místa, která jsou pro mě vzpomínkou a pocity se mi vždycky vybaví, jako kdybych zase běžela.

Tady jsem si uvědomila, že trénink a fyzická síla je jedna věc. Jenže o našich výsledcích rozhoduje hlava - psychika. U nás se na ni neklade tolik důraz. A mělo by.

Věnované peníze byly použity na terapii onkologických pacientů k zařazení do běžného života. Většina z nich prakticky nezažila jiné prostředí než to nemocniční. Nezná dětské hry, neznají školu, nemají možnost hrát si a začlenit se do kolektivu. Dětský kolektiv ukazuje surovou realitu v odlišnostech a rozdílech mezi sebou. Terapie dětem a jejich rodinám pomáhá vrátit se už během nemoci do běžného života. Poradit si s nepříjemným situacemi, kterým budou nuceni čelit. Pro mě je každý z nich hrdina a jsem vděčná, že jsem mohla alespoň trochu pomoci. Projekt naleznete na Instagram pod hastegem #sumavouprobator

https://timodvahy.sk/en/sportovec-sportovkyna/opickova-evelina/