#díkyžemůžu - jak úraz páteře naučil Ev pokoře

Vše začíná jedním nešťastným pádem v říjnu 2021. Pár měsíců bez kola, bez pohybu, léčba, nefungující léčba, chtíč, neuvěřitelná bolest a vůle. Nepřijmutí ze strany lékařů a pravidelné návštěvy několika rehabilitačních sester a fyzioterapeutky, které mě skládají doslova zpět do funkčního stavu. Během kolotoče, který po dobu několika měsíců neustále absolovuvuji, neustále čtu. knihy, studie, internet o fuknci a léčbě páteře. Operaci striktně odmítám, mám neustále vidinu závodního jara. Jenže moje závodění bylo v troskách a doufala jsem sotva, že prominou bolesti já á se budu snažit dostat zpět.

Někdy kolem února 2022 jsem na kolo ještě nesedala, ale rehabilitací jsem si vydřela něco jako běh. Popobíhávala jsem, v práci jsem nemohla sedět, pořádně jsem nemohla ležet na zádech.Představte si, jak osm hodin stojíte v kanceláři před počítačem. Ale musela jsem si to místo na kole zasloužit. Trávila jsem hodiny denně rehabilitací, zkoušela jsem neustále, co mi tělo dovolí. Díky Bohu za ty holky, co mě dávali celou dobu návody na cvičení a měli semnou strpení. Bez vás by tohle nebylo.

V březnu jsem začala sedávat na kolo. Jen pro vysvětlení. Moje páteř nesnese ohyb, tedy flexi, která je na kole přirozená. Brní mě noha a mám celkem velké bolesti, až nakonec necítím nohu. Lékaři se mě tolikrát ptali, zda není lepší se nechat stabilizovat chirurgicky. Zda není lepší změnit sport, běh ani kolo nedoporučovali. Nicméně já prostě chtěla. Dřela jsem. Seděla jsem na kole třeba deset minut, aniž bych otočila klikou. Prostě jsem si řekla, že se na kolo vrátím a na tohle si musím zvyknout. Postupně jsem čas navyšovala, s kolem jsem vyjela ven a začalo další peklo. Každý otřes, každá nerovnost, kamínek. O všem jsem hned věděla. Nebudu lhát, bylo to hrozné a já plakala pomalu pokaždé, kdy jsem na kolo sedla. A horší stav byl až po kole. Na druhou stranu jsem se smála, šlo to, pomalu, ale šlo. Navyšovala jsem kilometry. V té době jsem patřila ještě do cyklistického týmu, kde jsem věřila, že se s nimi podívám na závody. Nicméně oni asi do těď neví, co bylo vlastně moje zranění a jaké následky si nesu dál. V trochu lepším stavu - chodila jsem, jezdila jsem na kole, jsem se postavila s velkými bolestmi a teplotou i na start Grácie Orlová ( etapový svěťák ženské silniční cyklistiky) vedle třeba Jenny Risverds. Každopádně to bylo omylem.Ale to si člověk uvědomí až zpětně. Nepatřila jsem tam ani výkonnostně, natož stavem, ve kterém jsem byla. Následovalo kolo rehabilitací, tréninků a problémů s týmem. Které jsem posléze vzdala na Mistroství Čech a Slovenska. Neměla jsem psychickou sílu jakkoliv už bojovat, chtěla jsem jezdit pro radost a tohle vše kolem mi bralo sílua vůbec radost z toho. Navíc jsem byla součástí projektu od We Love Cycling Probuď v sobě vítěze, který mi dával víc smysl. Projekt se povedl, ale o tom v jiném článku. Důležité je, že jsem se dala nějak do kupy. Jsem tady a funguji. Jezdím, běhám, plavu,.. dělám v podstatě vše, co mám ráda. Našel se mi sám trenér, mám skvělou fyzioterapeutku a mám velké lékařské zázemí ve své práci. Proto můžu pomalu svoje limity zas posouvat dál. Poučení je z toho jasné, co si nevydřeš, to nedostaneš. Na prvním škobrtnutí se nevzdávejte, nikdo jiný to za vás neodře a věci zadarmo nejsou nikdy dobré.